Učíme se létat 3D

Známý čínský obchod s RC vybavením HobbyKing má na Youtube svůj kanál a na něm mimo jiné zveřejnil videa, kde profesionální piloti RC letadel vysvětlují, jak létat 3D akrobacii. A i když jsou videa v angličtině, obsahují docela dobré rady. A protože víme, že ne všichni modeláři jsou s angličtinou kamarádi, přinášíme kromě samotných videí i komentář k nim.

Motem videí a „definicí“ 3D letu je jednoduché motto: „Umění létání těsně pod pádovou rychlostí modelu“. Ve třetím dílu vysvětluje pilot Michael Wargo se svým hostem Robertem Griffinem pár triků, jak letadlo ve vzduchu elegantně otáčet a „motat“.

Bohužel ani u nás v redakci není nikdo natolik skvělý, aby celé video přeložil a opatřil ho titulkama. Proto v těchto článcích najdete originální video a pouze náš komentář k němu. Ale nebojte se, o to nejpodstatnější -- o rady -- nepřijdete.

Třetí díl se zabývá hned dvěma prvky. Jedním z nich je Waterfall a druhý je Flat spin. Dozvíte se nejen pár triků, jak si zjednodušit ovládání modelu v těchto prvcích ale i to, k čemu všemu se můžou dále hodit. My z redakce budeme tentokrát ale ti zlí. Dnes popíšeme jen polovinu videa a sice právě a jen waterfall. Na druhou půlku videa se podíváme příště.

Pusťme se do výuky. V čase 0:30 začíná Michael popisovat, co nás vlastně čeká. Waterfall popisuje jako velmi elegantní manévr, který vypadá „cool“ a při kterém jde o to pořádně potlačit výškovku a otočit letadlo do letu na zádech. Prostě nic složitého. Druhým prvkem je již zmiňovaný flat spin. Ale protože se oba manévry lépe vysvětlují ve vzduchu, tak se na ně pojďme rovnou podívat.

První ukázka toho, jak vypadá waterfall začíná v čase 1:05. Letadlo letí kolmo vzhůru a potlačením výškovky dojde k tomu, že se model otočí o 270 stupňů přes podvozek (spodek letadla bude „uvnitř“ kruhu) a skončí ve vodorovném letu (vodorovně se zemí), ale přitom letí na zádech. I když to z první ukázky může vypadat docela složitě, nic na tom není. Jen si představte, co udělá letadlo při plném potlačení výškovky (jako by jste chtěli letět co nejrychleji k zemi). Z kolmého letu nahoru ho potlačením dostanete nejprve do normálního vodorovného letu s podvozkem dole (prvních 90 stupňů), když výškovku nepustíte, tak se za chvíli natočí tak, že poletí čumákem přímo do země (druhých 90 stupňů) a když ani potom výškovku nepustíte, tak se otočí do vodorovného letu na zádech (třetích 90 stupňů). A to je přesně ono -- waterfall.

Tajemstvím tohoto manévru je poměr mezi potlačením výškovky a otáčkami motoru. Když letíte vzhůru, tak musíte mít přidaný plyn (aby letadlo stoupalo) a jakmile začínáte waterfall, tak plyn stáhnete a zároveň potlačíte výškovku. A až se letadlo otočí do letu na zádech, tak výškovku uvolníte (aby se už neotáčelo) a přidáte trochu plyn (ať udržíte vodorovný let). V čase 1:30 je ukázka celého manévru v reálném čase. Klidně si tuto část videa pusťte několikrát a sledujte jednou chování modelu, pak video z paluby letadla a pak i práci s vysílačem. Jen upozorníme, že Michael používá vysílač v módu 2, takže má plyn vlevo a výškovku vpravo.

Důvodem pro tvrzení, že si musíte najít správný poměr mezi ubráním plynu a potlačením výškovky je ten, že v případě nestažení plynu, nebo přílišného potlačení výškovky bude letadlo neustále rotovat a dělat kruhy. A to už jako vodopád (waterfall) nevypadá.

Kolem 1:55 je další ukázka provedení, ale tentokrát níže u země. Celý manévr je tak lépe vidět. Vy to ale tak nízko nezkoušejte (alespoň ne po dobu nácviku). Vždy se učte v bezpečné výšce. Ale zpět k videu. Tato pasáž stojí zase za vícenásobné přehrání a sledování všech tří videí klidně i několikrát po sobě. Pořád je to ale o tom samém. Letět kolmo vzhůru, stáhnout plyn a zároveň potlačit a po otočení povolit výškovku a přidat trošku plynu pro udržení modelu ve vodorovném letu.

A k waterfallu přidáme ještě jeden tip, který je ve videu k vidění od času 2:05. Po provedení prvního obratu nemusíte odletět na zádech někam pryč, ale můžete navázet jeden obrat za druhý a tak dostat letadlo níže k zemi. Vypadá to docela efektně a připomíná to právě vodopád.

Tak a tímto se s výukou akrobacie pro dnešek rozloučíme. Video sice pokračuje dále výukou prvků „flat spin“ a „inverted flat spin“, ale na ty přijde řada příště. Pokud se chcete kouknout, co vás čeká, tak klidně pokračujte ve sledování. Ale i když nejste zvědaví na další díl, tak si video posuňte na čas 4:42. Uvidíte jednoduchou sestavu pouze z těch prvků, které se učily v prvních třech dílech seriálu. Konkrétně je v sestavě následující: start, nožový let, otočení na záda, waterfall, další waterfall a možná další waterfall, zpátky nahoru a flat spin (ten si vysvětlíme příště), harrier, zpátky nahoru a inverted flat spin, nahoru a elevator a nakonec přistání ve stylu harrieru.

Po této ukázce se ještě dozvíte, že v příštím díle bude konečně výuka visu na vrtuli. Na tu si ale ještě budete muset počkat, my se příště budeme věnovat druhé polovině dnešního videa.

Stejně jako v předchozích dílech, i tady máme prosbičku na Vás, čtenáře. Pokud si myslíte, že by jste sami něco k těmto informacím ještě přidali, nebo jste našli chybu, klidně napište do komentářů. Jakákoliv odezva, která článek doplní, nebo ujasní některé informace v něm bude vítána minimálně těmi, kteří se podle těchto návodů snaží přiučit novým věcem. Snažíme se tu být pro Vás a tak nám tato zpětná vazba od Vás jedině pomůže.

RCTV

Aby se na RCTV úplně nezapomnělo, přinášíme několik zajímavých videí, která se do normálních dílů nevešla.

Začneme nejprve trochou zábavy. Různé přebrepty a nepovedené záběry jsou vždy oblíbené

Dále tu máme jednu specialitku, která se bude líbit zahrádkářům. Trošku netradiční způsob sekání trávy.

Než se dostaneme k dalšímu zajímavému videu (i když ne zcela souvisejícímu s modely), tak se podívejte na následující video. Jde víceméně o reklamu, ale díky ní pochopíte, jak je možné, že se RCTV dostala i na jednu zajímavou akci s modelkama.

A teď už ona zmiňovaná zajímavá akce. Jak to vypadá v zákulisí focení modelky venku v exteriérech? No, mrkněte se sami. Podle nás je modelka chudák, venku bylo jen kolem dvou stupňů nad nulou…

A rozloučíme se podobně, jako v pohádce. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. S RCTV speciálem se rozloučíme krásnou pohádkou.

Učíme se létat 3D

Známý čínský obchod s RC vybavením HobbyKing má na Youtube svůj kanál a na něm mimo jiné zveřejnil videa, kde profesionální piloti RC letadel vysvětlují, jak létat 3D akrobacii. A i když jsou videa v angličtině, obsahují docela dobré rady. A protože víme, že ne všichni modeláři jsou s angličtinou kamarádi, přinášíme kromě samotných videí i komentář k nim.

Motem videí a „definicí“ 3D letu je jednoduché motto: „Umění létání těsně pod pádovou rychlostí modelu“. V druhém dílu vysvětluje pilot Michael Wargo se svým hostem Robertem Griffinem pár triků, jak letět s modelem opravdu hodně pomalu (rozhodně pod „normální“ pádovou rychlostí) a mít přitom letadlo plně pod kontrolou.

Bohužel ani u nás v redakci není nikdo natolik skvělý, aby celé video přeložil a opatřil ho titulkama. Proto v těchto článcích najdete originální video a pouze náš komentář k němu. Ale nebojte se, o to nejpodstatnější -- o rady -- nepřijdete.

Druhý díl se zabývá prvkem, který se jmenuje Harrier. Už podle názvu se dá tušit, že půjde o hodně pomalý let s nosem nahoru, který už nemá daleko přímo do visu letadla na vrtuli. Dozvíte se nejen pár triků, jak si zjednodušit ovládání modelu v tomto prvku ale i to, k čemu všemu se harrier může dále hodit.

V čase 0:35 začíná „definice“ tohoto akrobatického prvku podle pilota Michaela Wargo. Harrier je manévr při kterém je letadlo ve velmi velkém úhlu náběhu, skoro stojí a letí díky tomu, že většinu váhy modelu „drží“ vrtule. Výškovka je přitom skoro plně přitažená a létá se velmi velmi nízkou rychlostí. Pojďte se podívat, jak to celé vypadá. V čase od 1:05 je vidět pěkné provedení celého manévru. Letadlo je skoro úplně zastavené ve vzduchu a díky tomu, že má letadlo obrovskou plochu křídel je harrier s ním jednoduchý. O co se snažíme je letět s modelem s nosem nahoru. Můžete zatáčet vpravo a vlevo, můžete zpomalit, můžete nechat ocas ještě více propadnout dolů, můžete dělat mnoho různých věcí jen tím, že začnete tímto jednoduchým manévrem (harrierem).

Nejdůležitějším důvodem, proč se naučit harrier co nejdříve je ten, že harrier je jeden ze základních prvků pro mnoho dalších 3D manévrů, jako například rolling harrier (točený harrier -- k vidění v čase 1:50), řízený plochý pád (k vidění kolem času 2:00), nebo k přechodu letadla do úplného visu.

Důležité je si uvědomit, jak harrier funguje. Od času videa 2:15 je vidět přechod do tohoto prvku z vysokého letu. Letadlo se nejprve převede do plochého „pádu“ tak, že plyn je stažený na minimu a výškovka je plně přitažená. Letadlo v této konfiguraci jakoby padá naplocho k zemi. Pro přechod do harrieru stačí jemně přidat plyn a zároveň povolit výškovku tak, ať model jen trochu zvedne čumák, ale ať nevystřelí nahoru. Ve vlastním harrieru ve výškovka přitažená tak na 20 až 30 procent a plynem se jemně vyrovnává úhel náběhu letadla tak, ať se nos nezvedne moc vysoko. A to je v základu harrier.

Od času 2:40 začíná další zábava v podobě ovládání směru letu. Pro zatáčení se nepoužívá nic jiného, než směrovka. Křidélka se používají jen pro srovnání letadla do rovnoběžného letu, nebo jen jako velmi jemná pomoc pro zatočení. Většina práce musí být na směrovce.

Od 3:05 se dozvídáme o dalších manévrech, které těží z toho, že začnou právě jako harrier, nebo jej přímo využívají. Předně je to možnost ovládat model na velmi omezeném prostoru a dobrá kontrola nad výškou letu.

Dostáváme se k času 3:20 a k nejčastějším chybám, které se při nácviku prvku dají udělat. Nejdůležitější pro správné zalétnutí harrieru je poměr mezi přitažením výškovky a množstvím plynu. Příliš přitažená výškovka ve chvíli přidání plynu znamená, že letadlo okamžitě vystřelí nahoru jakoby do visu (ukázka v 3:40). Je proto nutné sledovat letadlo a okamžitě uvolnit výškovku ve chvíli, kdy se nos letadla dostává do takového úhlu, ve kterém jej chcete mít. A pořád si pamatujte, že čím víc přidáte plyn, tím musíte mít výškovku méně přitaženou. Další chyba je přílišné zvedání nosu letadla. Vše je opět o souhře množství plynu a přitažení výškovky. Když se nos letadla dostane příliš vysoko (letadlo má až moc velký úhel náběhu), tak začíná být nekontrolovatelné (ukázka v 4:00). Takže rada pro to, co dělat je následující (čas 4:08 a dále). Během „plochého pádu“ se snažte (klidně i ve větší výšce) uvést letadlo do harrieru, tj. správně namíchat množství plynu a výškovky. Když pak budete chtít dostat letadlo trochu níže, stačí jemně stáhnout plyn a stejně jemně přitáhnout výškovku a až budete s výškou letu spokojeni, pak jen jemně přidejte plyn a povolte výškovku (na přibližně stejné výchylky, jako jste měli před klesáním). Harrier o souhře dvou různých kanálů a není možné jej provést bez této souhry jen díky práci s jedním kanálem. Prostě zkoušejte harrier, zkoušejte ho létat v kruzích a snažte se stále zlepšovat. Čím lépe budete umět harrier, tím lepší budete v 3D létání.

Dále Michael ještě jednou zopakuje, že harrier může být velice užitečný a je opravdu dobré ho umět. Je totiž oblíbeným prvkem jak dostat letadlo do visu na vrtuli. Ukázka tohoto manévru je pak v čase kolem 5:20. V harrieru se přiblíží k místu a do výšky, ve které chce model „zavěsit“ a pak jen přidáním plynu dosáhne toho, že se letadlo zavěsí na vrtuli a zůstane ve zvolené výšce. Mnoho lidí, kteří se snaží letadlo dostat do visu to dělají z rychlejšího přímého letu. Tím ale dosáhnou toho, že mají model najednou docela vysoko (ukázka od 5:40). Pokud do visu přejdete z harrieru, tak se právě nestane, že by letadlo nabralo zbytečně výšku. Můžete mnohem lépe kontrolovat kde je model a v jaké výšce je model.

Dalším dobrým důvodem pro nácvik harrieru je možnost lépe kontrolovat přistání. Vše je ukázáno od 6:15. Nejprve přijde na řadu ukázka normálního přistání z přímého letu (například tak přistávají větroně a podobné modely), kde letadlo nejprve dosedne a až pak brzdí. Tento způsob nemusí ale být vždy správný. Když se podíváte na dospělá letadla a hlavně jety, tak zjistíte, že taky přistávají s nosem nahoru a pod větším úhlem náběhu. Pokud budete umět harrier, můžete s letadlem rychle vyklesat a až nad zemí se s letadlem přiblížit k místu přistání (harrierem) a model jemně položit na zem v místě, kde přesně chcete (ukázka v 7:00 a pak hned další).

Nakonec už jen následuje poděkování a informace o tom, že příště přijdou na řadu prvky watterfall a flat spin.

Stejně jako v předchozím díle, i tady máme prosbičku na Vás, čtenáře. Pokud si myslíte, že by jste sami něco k těmto informacím ještě přidali, nebo jste našli chybu, klidně napište do komentářů. Jakákoliv odezva, která článek doplní, nebo ujasní některé informace v něm bude vítána minimálně těmi, kteří se podle těchto návodů snaží přiučit novým věcem. Snažíme se tu být pro Vás a tak nám tato zpětná vazba od Vás jedině pomůže.

Malý digitální otáčkoměr

Po delší době přinášíme další tip na malou věcičku, která si určitě najde své místo v dílně, nebo kufru s vybavením. Jde o jednoduchý a relativně levný otáčkoměr, který se může ukázat užitečnějším, než si myslíte.

Než se začneme zajímat o jeho funkce, pojďme se podívat dovnitř. Jde to jednoduše, stačí povolit čtyři šroubky a celý otáčkoměr se rozpadne na několik částí. Plastovou krabičku nemá cenu popisovat, zajímavěji vypadá krytka čidla. To, co z venku vypadá jako nějaká led dioda je po bližším prozkoumání pouze skleněná krytka. Takže ani zde není nic moc zajímavého. Lepší to bude se součástkama.

Všechna elektronika je na jedné oboustranné desce spojů, na jedné straně je displej, na druhé zřejmě nějaký procesor, baterie a další pomocné obvody a po bocích jsou dvě tlačítka a hlavně fotocitlivý člen. A u toho se na chvíli zastavíme. Už podle vzhledu to vypadá, že celý otáčkoměr bude reagovat jen na intenzitu světla, které bude dopadat na tento fotocitlivý prvek. To znamená, že měřák bude při měření otáček vrtule počítat, kolikrát se před čidlem „setmělo“, nebo „rozsvítilo“ a teprve podle toho dopočítá otáčky za určitý čas. Z toho plynou jak klady, tak zápory celého měření.

Strana desky s displejem

Ať máme to horší za sebou, podívejme se nejprve na ty zápory. Protože otáčkoměr počítá, kolikrát se před čidlem „setmí“, je možné ho jednoduše obelstít. Úplně stačí, když budete měřit otáčky pod umělým osvětlením. Ze sítě napájená žárovka taky nesvítí neustále, ale bliká. Když budeme mluvit o obyčejné žárovce (neboli „tepelné kouli“), tak ta blikne 100x za vteřinu (pokud nevěříte, podívejte se, kolikrát sínusovka o frekvenci 50 Hz projde nulovým bodem během 1 vteřiny). A i toto blikání otáčkoměr zaregistruje. Takže se může jednoduše stát, že místo otáček vrtule změříte frekvenci v síti. Proto by se otáčky vždy měly měřit buď venku na slunci (které nebliká), nebo při osvětlení napájeném ze stabilizovaného zdroje nebo baterie (to by taky blikat nemělo).

Strana desky se zbývajícíma součástkama a baterií

Na druhou stranu můžeme předchozí nevýhodu přetlumočit jako výhodu měřáku. Ten může mimo měření otáček sloužit právě jako jednoduchý měřič frekvence. Stačí mít k dispozici cokoliv, co námi zkoumaný signál převede na světlo. Může to být žárovka, led dioda, nebo jakýkoliv jiný světelný zdroj vhodný pro napětí a proudy, které budeme převádět na blikání (například na zjištění počtu pulzů na jednom kanálu přijímače bude stačit dioda, ale na měření výstupu z regulátoru stejnosměrného motoru bude třeba použít něco, co snese větší zátěž). Pak už bude stačit jen přiložit snímač a správně si vypočítat frekvenci pulzů.

Měřící čidlo

Uvnitř toho k vidění už moc není, tak rychle otáčkoměr sestavme zpátky a podívejme se, jak se s ním vlastně měří. Není to nic složitého. Jedno tlačítko na straně slouží k zapnutí a vypnutí a to druhé slouží k nastavení počtu listů vrtule. Je to proto, že tento přístroj je primárně určen právě pro měření otáček vrtulí. A aby správně počítal, musí vědět, kolik listů vrtule má. Když bude měřit otáčky dvoulisté vrtule, „zatmí“ se před ním během jedné otáčky vrtule o 360 stupňů jen dvakrát. Když bude měřit třeba pětilistou vrtuli, zatmí se během jedné otáčky pětkrát. Otáčkoměr proto musí vědět, jakým číslem má vydělit počet „zatmění“ za určitý čas, aby zjistil přesný počet otáček. Jako počet listů lze nastavit dva až devět, což odpovídá dvou až devítilistým vrtulím. Pak už stačí jen čidlo nasměrovat kolmo proti otáčející-se vrtuli a na displeji se ukážou aktuální a maximálně zaznamenané otáčky. A když se náhodou stane, že otáčkoměr změří omylem nějaký vysoký počet otáček ještě před tím, než začnete měřit, není nic ztraceno. Stačí ho zapnout se zakrytým světlocitlivým čidlem (třeba prstem), v klidu nastavit a prst oddálit až ve chvíli, kdy bude měřák v námi požadované poloze pro měření.

Měření frekvence blikání okolního osvětlení - nastavena dvoulistá vrtule (viz. pravý horní roh)

Měření frekvence blikání okolního osvětlení - nastavena devítilistá vrtule (viz. pravý horní roh)

Pro přesné měření není tento jednoduchý otáčkoměr určený. Ovšem pro alespoň hrubou orientaci, případně pro porovnávání různých motorů a podobně se hodí. Ikdyž ho vytáhnete jen několikrát do roka, určitě si místo v dílně nebo mezi ostatním vybavením zaslouží.

Dokončený microquad připravený na letové zkoušky

Malý quad je už skoro hotový a čeká na zálet. Poslední věcí, kterou je třeba udělat je připevnění vrtulí k motorům. Hned po tom s ním můžeme do vzduchu a testovat, co vlastně umí. A protože jsme na konci stavby, je na čase i prozradit celkové náklady na tuto hračku.

Nejprve ale dokončení stavby. To je na pohled docela jednoduché, stačí jen nějak připevnit vrtule k motorům. Na druhý pohled to už tak jednoduché není. K motorům se dodává jak pevný, tak gumičkový unašeč. To zní jako výhoda, ale jen na první pohled. Když se totiž pozorně podíváte na vrtule, zjistíte tři nepříjemné věci. Tou první je, že se víceméně nedají použít pro pevné unašeče. Jejich střed je totiž velmi tenký. Kdyby se díra v něm zvětšila na průměr pevného unašeče, nezůstal by kolem něj skoro žádný materiál a vrtule by mohla lehce prasknout ve svém středu. Použití pevných unašečů ve spojení s doporučovanými vrtulemi není možné.

Vrtule před a po převrtání

Zkusíme tedy alespoň unašeč gumičkový. Hned na nás vyskočí další problém a sice opět tenká díra ve vrtulích, které se nedají nasadit na hřídel motoru. To už není tak velký problém, stačí otvor ve vrtuli jemně zvětšit. Hřídel motoru má průměr dva milimetry a na tuto velikost je třeba i „roztáhnout“ díru ve vrtuli. My jsme pro jistotu použili vrtáček o průměru 1,9 mm, takže vrtule šla na hřídel nasadit až s použitím mírného násilí. Takto zmenšený průměr vůbec nevadí, vrtule na hřídeli alespoň pevně drží a taky ještě pořád zbývá mírný manipulační prostor pro případ, že bysme se při převrtávání netrefili přesně do středu. Vrtule není ztracena a lze ještě pořád mírně vystředit. Vrtule na hřídel tedy v pohodě nasadíme. Tak kde je zakopaný ten třetí problém?

Třetí nepříjemné překvapení je v délce hřídele motoru. Když na ni dáme gumičkový unašeč, nezbývá z její délky už skoro nic na podporu vrtule. Takže se dostáváme do situace, kdy vrtule leží na unašeči víceméně jen jako „čepička“ a volně se pohybuje do stran. To může způsobit nechtěné vibrace a v letu by to mohlo být nebezpečné. Na řadu přichází úprava i gumičkového unašeče.

Celá úprava spočívala v seříznutí unašeče z obou jeho stran tak, ať zůstane jen jeho střední část. Odřezat „přebývající“ části unašeče jde docela lehce, nejvíce pomůže nějaká malá frézka (například Dremel) s malým řezným kotoučkem. Ten do unašeče zajede skoro jako do másla a není problém s ním nejen odříznout požadovanou část, ale i zarovnat zbylou plochu tak, ať je naprosto rovná. Pak už nasazení vrtule nic nebrání a ta jednak pevně drží a je i relativně dobře vystředěná díky dostatečné délce osyky, která jí prostupuje.

Microquad je teď už konečně kompletní a nezbývá nic jiného, než připojit baterii a poprvé s ním jít do vzduchu. A rovnou prozradíme, že let s ním je docela zábavný. Pokud je software v řídící desce správný a je i správně nastaven (reaguje korektně jak na vnější vlivy – náklony modelu, tak na signály z vysílače), dá se s kopterem létat po prvním zapojení baterie. Více o letových projevech ale ještě neprozradíme, všechny zjištěné věci si necháme na zvláštní článek. Poslední věcí, kterou jsme ochotni prozradit už teď je ale ta, že quad létá i bez jakéhokoliv vyvažování samotného stroje, motorů, nebo vrtulí. V tomto ohledu nás mile překvapil.

Stavba ukončena

Když už jsme říkali, že stačí připojit baterii, musíme i prozradit, jak se vlastně baterie ke kopteru přidělává. My jsme zvolili cestu nejmenšího odporu. Jednoduše jsme ji dali tam, kde patří. Když se quad otočí vrchem dolů, stačí baterii položit na dvě malé destičky, které jsou mezi nožičkama. Aby po otočení modelu do letové polohy nevypadla, stačí ji přidržet pomocí gumiček. Řešení je to docela rychlé, jednoduché a dostatečně funkční. Nad jiným způsobem upevnění jsme ani neuvažovali.

Připevnění baterie k modelu

Při rozbalování v prvním díle jsme začínali vážením jednotlivých dílů. Na konci stavby nemůžeme zapomenout na váhu zase. Hotový model i s baterií jsme položili znovu na váhu a zjistili jsme, že váha vyšla na 205 gramů. A to jsme nikde nic neodlehčovali, nezkracovali, neztenčovali a podobně. I s touto váhou jde quad do vzduchu velmi ochotně a je jednoduše ovladatelný. Kdyby se na něm udělalo pár úprav pro snížení hmotnosti, dalo by se klidně dostat i na pouhých přibližně 180 gramů. A to by byl quad teprve živý. No, uvidíme v budoucnu, možná po několika testech odlehčení provedeme i s naším testovacím kouskem.

Váha kompletně postaveného modelu

Teď jste asi už ale zvědaví na kolik celá tato „sranda“ přijde. Takže tady je seznam všeho, co jsme nakoupili a použili. Vše je původem z Číny a proto necháváme ceny v tabulce v dolarech. Přepočet je uveden pod ní, protože kurz koruny k dolaru se mění a bude tak v budoucnu jednodušší zjistit konečnou cenu (bude stačit přepočítat jedno číslo). Pokud jsou v tabulce ceny dvě, je ta nižší z nich cena po „hromadné slevě“ v případě, že se podaří daný díl koupit ještě s někým, případně při objednání daného zboží ze seznamu souvisejících produktů (jedná se o druhy slev, které prodejce nabízí).

V tabulce jsou přesně ty věci, ze kterých jsme sestavili quad my. Když se budeme bavit o ceně, dá se snížit například výběrem jiného přijímače (kompatibilního s vašim vysílačem, my používáme v redakci Spektrum), případně koupí řídící desky s procesorem s menší pamětí. Celková cena námi kupovaných věcí byla 113.42 dolarů. Bez slev by byla vyšší, konkrétně 132.17 dolarů. Jen s využitím slev, které je možné od obchodu získat jsme se dostali s cenou o 18.75 dolarů níže. Ale teď už k samotné ceně v korunách. Stačí částku v dolarech vynásobit kurzem, který případně použijete při platbě. My používáme PayPal a jeho měnovou konverzi, takže nižší částka vychází při kurzu z pátku 13.4. na 2 225,- Kč. Vyšší částka bez slev je pak přibližně 2 590,- Kč. Žádná levná záležitost to tedy není.

K těmto cenám je ještě nutné připočítat poštovné a případně další náklady na platbu dph. My jsme tyto náklady nezapočítali záměrně. Uvedené věci je možné dostat k nám jak v jednom balíčku, ze kterého zaplatíte navíc dph, nebo v podobě většího množství malých balíčků, které budou od dph osvobozeny. Celkový výše poštovného a dalších poplatků se může velice různit. My jsme zvolili variantu více malých balíčků a celkové poštovné nás vyšlo na dalších přibližně 25 dolarů (přibližně 490,- Kč) navíc.

Quad teď vezmeme několikrát do vzduchu a zjistíme, jak se chová uvnitř i venku. A pak se hned můžete těšit, že se o naše poznatky podělíme.

RC kachna Retrieval Decoy

Teplé dny, kdy je světlo dlouho do večera, se kvapem blíží a už teď se dá jít ven. A co teprve, až budou opravdu vedra a budete chodit někam k vodě. To pak bude stát za to si s sebou přibrat i model pro zkrácení chvil na břehu. A když už jsme u té vody a modelu, tak přidáme i trochu stylu. Co si tak vzít na rybník RC kachnu?

Firma Proboat má jednu takovou lodičku v nabídce. Jmenuje se Retrieval Decoy 2.4 RTR a jde o zdařilou „maketu“ kachny. Na délku má 330mm, na výšku 165mm a je tak na první pohled k nerozeznání od živé předlohy. Navíc se dá využít i trošku jinak, než by se na první pohled mohlo zdát.

Díky tichému pohonu můžete s modelem brázdit vody mezi dalším ptactvem. Nemusíte se ani bát nějakých nečistot v podobě řas a podobného plevele. Lodní šroub je ze všech stran zakrytý a tak se k němu jen tak nějaká nečistota nedostane a nepoškodí ho. Sami se na fotografiích podívejte, jak důmyslně toto krytí u firmy Proboat vymysleli. Nějaké zamotávání řas na šroub je minulostí.

Detail sání vody pro zabránění vstupu nečistot ke šroubu

Když už jsme nakousli nějaké to netradiční využití, musíme ho rozvést dále. Kachnu je možné použít i jako svážecí loďku pro jiné modely, které se například uprostřed rybníka převrátí. K velké omotorované kachně je totiž už rovnou v krabici přibalena malá kachnička, která má na sobě instalovaný drátový hák. Takže ji můžete po hladině tahat za velkým modelem a hrát si tak na šťastnou rodinku, nebo malou kachničku použijete právě pro zachycení převrácené lodi a dotáhnete ji ke břehu bez toho, že byste se sami museli namočit. V době, kdy je voda ještě studená je tato možnost k nezaplacení.

Svážecí kachnička pro odtah dalších lodí

Když se podíváme RC kachně „na střeva“ zjistíme, že maketové tělo (peří) drží na spodním dílu pomocí magnetického rychlouzávěru, který se dá jednoduše a rychle nasadit. Veškerá elektronika je v základu lodi a je navíc ještě i krytá dalším vodotěsným víkem. Voda se proto k elektronice nedostane ani v případě, že by magnety selhaly a nadstavba lodi se nějak pohnula. O vlastní pohon a řízení se pak starají následující věci. Jako přijímač je použit Spektrum MR200 (Marine), který je přímo určen pro lodě. Motor je stejnosměrný o velikosti 380 s vodním chlazením a i když se to nezdá, poskytuje výkonu více, než dostatek. A to přesto, že je právě „jen“ stejnosměrný. Samozřejmostí je i přítomnost stejnosměrného regulátoru se zpátečkou.

Elektronika v modelu

Protože se kachna dodává jako RTR, je v balení i vysílač. Tím je volantový dvoukanál ProBoat, ale jde jen o přelepený dvoukanál od Spektra. Díky využití systému Marine je i při ovládání na frekvenci 2,4 GHz dosah na vodě větší, než je vzdálenost, na kterou je možné kachnu ještě bezpečně ovládat. Výrobce tvrdí, že dosah je přes 400 metrů a vy sami posuďte, jestli byste model velký 30 cm na skoro půl kilometru ještě vůbec viděli.

Obsah RTR sady

Jaký je váš názor na tento polo-model, polo-hračku? Kdo nám jako první pošle fotky své kachny na rybníku?

Kompletní elektronika

V souvislosti s naší postupnou stavbou malé quadkoptéry (viz. první článek, druhý článek a programování řídící desky) je na čase osadit tělo elektronikou a vše pomalu dokončit. Tak jdeme na to, konečně to začíná být zajímavé.

Protože je tento quadkoptér maličký a nebude vadit, že v něm není žádná profi elektronika, vsadili jsme na oblíbenou variantu – dodávky z Číny. O ovládání motorů se postará malý šestiampérový regulátor, v našem případě TURNIGY Plush 6A, který má jen šest gramů a je možné jeho váhu ještě snížit. Při stavbě ho ale nijak odlehčovat nebudeme a rovnou jej použijeme. Až podle výsledné váhy a letového projevu se rozhodneme, jestli bude třeba nějaká redukční dieta.

Regulátor a pro porovnání velikosti jedna z výztuh ramena quadu

Tělo koptéry je přímo navrženo pro použití výše uvedených regulátorů a na každém z ramen má tak akorát místa právě pro něj. Je samozřejmě možné použít i jakýkoliv jiný regulátor podobných rozměrů, ale my chceme opravdu otestovat přímo doporučené vybavení. Připájení regulátoru k desce není větším problémem. Pouze v našem případě jsme nezkracovali vývody k motoru. Sice to můžeme vřele doporučit (regulátor se bude lépe pájet), ale my chceme regulátor použít po této koptéře i jinam a tam by se zkrácené vývody moc nehodily. Proto jsou vývody připájeny ve tvaru smyčky. Jestli jste se ale do stavby pustili sami, klidně vývody zkraťte.

Způsob připájení regulátoru k tělu modelu

Stejný systém jsme použili i u pájení přívodních vodičů od baterie. Ty jsme je zkrátili asi jen na polovinu jejich délky a zase připájeli přes smyčky. I v tomto případě platí, že je možné přívody zkrátit ještě mnohem více.

Způsob připájení regulátoru k tělu modelu

Nakonec už stačí jen regulátor ze spodní strany přilepit k tělu. Buď oboustrannou lepící páskou, nebo nějakým lepidlem. Ovšem ta páska bude lepší pro případ, že bude třeba regulátor zase odlepit.

Po připájení a přilepení všech čtyř regulátorů začne spodní strana quadkoptéry vypadat hotově. Jen je ještě třeba dopájet poslední věc, kterou je přívodní kabel s konektorem od baterky. S tím není žádná větší práce, protože místa, kam se připájí jsou označena jako +vin a -vin. My jsme přívod ještě trošku pojistili proti jeho vytržení tak, že jsme ho přivázali k jednomu z držáků baterky. Je to ale jen opravdu pojistka, která zabrání poškození spoje například při ztrátě baterie za letu.

Spodní strana modelu se všemi regulátory

Motorky jsme použili taky ty, které jsou doporučené. Jde o malé 12tigramové oběžky Turnigy 1811 brushless Outrunner 2900kv. Motor je určený pro dvoučlánkovou Li-Pol baterii, má kolem 2900 otáček na volt a přímo s motorem je přibaleno i veškeré příslušenství, jako držák motoru k namontování motoru na tělo modelu, gumičkový unašeč, normální unašeč, nebo konektory. Pro quadkoptéru není většina dodávaného příslušenství potřeba, ale bude se hodit pro případné další projekty. O velikosti (spíše maličkosti) motoru si můžete udělat představu sami, zápalka u něj je standartní velikosti.

Motor a sirka pro porovnání velikosti

Nejjednodušší způsob, jak dostat motor na tělo, je přišroubovat napřed jeho držák k tělu, pak přiletovat vodiče, zkusit směr otáčení a až úplně nakonec dát motor do jeho držáku a vše pevně přitáhnout. U motoru zkracování přívodů nedoporučujeme, nikdy nevíte, kdy se troška rezervy bude hodit. Navíc, díky smyčce na koncích nebudou dráty tak moc ohnuté (bude menší nebezpečí, že se zlomí) a lépe přilehnou k pájecím ploškám.

Po připájení motoru bude jejich spojení s regulátorem vypadat podobně, jako na fotografiích níže. Jen znova připomeneme, že v tomto kroku je třeba zkontrolovat správný směr otáčení motoru. V návodech k ovládacím softwarům je u každé konfigurace většinou uveden směr otáčení jednotlivých motorů vzhledem k umístění hlavní řídící desky. Kdyby se nějaký motor rozhodl otáčet se na druhou stranu, stačí přehodit jakékoliv dva vodiče k motoru mezi sebou.

Všechny motory připravené k použití

Kompletní elektronika na spodní straně těla

Po regulátorech a motorech přijde na řadu ovládací deska. My jsme použili klon kkcontroller desky opět původem z číny, konkrétně HobbyKing Multi-Rotor Control Board V3.0 (Atmega328 PA). Je možné použít i starší verze desek, buď HobbyKing Quadcopter Control Board (desku s procesorem s nejmenší pamětí), nebo HobbyKing Multi-Rotor Control Board V2.1 (Atmega168PA) (desku s procesorem s „prostřední“ velikostí paměti), ale nejlepší bude námi použitá deska. Nestane se totiž, že by se nevešel vybraný software do paměti procesoru. Desky se dodávají rovnou z výroby předprogramované (většinou programem pro quadcopter v konfiguraci plus – tj. s jednou vrtulí vpředu), ale je lepší si program nahrát vlastní. Alespoň budete mít jistotu, že deska bude model správně řídit. Více informací o programování najdete v článku Programování nového firmware kkcontroller desky pro coptery. Programování jinými programátory, než námi použitým, je popsáno na mnoha dalších místech na internetu. Stačí si jen najít návod pro svůj typ programátoru.

Po správném naprogramování desky je čas desku umístit na tělo. To je díky své konstrukci připraveno pro let jak v konfiguraci plus, tak X. Stačí desku přišroubovat pomocí šroubků na správných místech. V našem případě využíváme šrouby, které slouží i k připevnění ochranných oblouků. Pokud by jste dělali copter v konfiguraci plus, stačí použít šrouby od nožiček. Pod deskou je pro tlumení vibrací volně položený kus pěnovky, který se dodává společně s tělem. Schválně nepoužíváme jiný druh tlumení vibrací, jsme zvědaví, jestli toto bude stačit.

Jakmile je deska na svém místě, je na čase připojit k ní motory. Na fotografii si můžete všimnout čísel, které jsou u motorů napsané. Jsou to čísla motorů podle toho, do kterého konektoru přijdou připojit. Zároveň jsme si ke každému motoru i poznamenali šipkou směr otáčení. Obě poznámky se hodí při skládání. Je hned vidět, jestli je vše správně připojené a i se správně otáčí.

Deska připravená k ovládání modelu

Pro připojení přijímače k desce jsme zvolili jednodušší řešení, než čtyři „plné“ propojovací servokabely. Protože je zbytečné vést napájení z desky k přijímači čtyřmi vodiči najednou, můžeme je vynechat. K propojení stačí šest vodičů a dva servokonektory. Lepší představu o propojení si uděláte z následujících fotek. Jen je třeba dát pozor na správné propojení jednotlivých funkcí (signálů), protože na přijímači i na desce můžou být signály v jiném pořadí.

Připojení přijímače na straně kk desky

Připojení přijímače na straně přijímače

Posledním krokem práce s elektronikou je přilepení přijímače tak, ať ani on, ani propojovací kabel nezavazí žádné vrtuli. My jsme použili opět oboustrannou lepící pásku a přilepili přijímač na kontrolní desku.

Přijímač umístěný na desku

Teď už stačí jen přidělat vrtule k motorům, nastavit správně směry výchylek na vysílači a „gyr“ na desce a microquad může do vzduchu. To ale bude náplň dalšího článku.

Deska kkmulticontroller připojená k programátoru Presto

V souvislosti s naší postupnou stavbou malé quadkoptéry (viz. první článek a druhý článek) jsme museli naprogramovat řídící elektroniku. Použijeme jeden z klonů KKmulticontrolleru a protože chceme zkusit létání ve stylu X (tj. vpředu jsou dvě vrtule), tak je třeba do procesoru dostat správný program. Původně v něm je sice program pro quad, ale v rozložení + (tj. vepředu je jedna vrtule).

Tento návod zároveň bude docela jedinečný. Pro programování jsme totiž nepoužili všeobecně známé a mnohokrát popsané programátory pro Atmel, ale český výrobek od firmy Asix – programátor PRESTO. Jde o mnohoúčelový rychlý programátor mikročipů, k počítači se připojuje přes USB a umí naprogramovat nejen mikroprocesory, ale i další součástky, jako například paměti. Takže jak programovat kkmulticopter (čili kkmulticontroller) pomocí Presta a programu UP?

Nejprve bylo nutné ověřit, který vývod programovacího konektoru na kk desce je který. K tomu úplně stačilo identifikovat programovací signály na mikroprocesoru (na obrázku níže červeně) a podle vodivé cesty najít příslušný pin na programovacím konektoru. Protože se nám ale nechtělo pátrat, použili jsme maličký bzučák napájený 5ti volty, jeden drát jeho napájení připojili rovnou k baterce a druhý drát ke zkoumanému pinu procesoru. Pak už stačilo jen druhým vodičem od baterky postupně přejíždět po pinech programovacího konektoru a když jsme našli ten správný, bzučák se ozval. Takto bylo hledání jednoduché a docela rychlé. Význam jednotlivých programovacích pinů je na obrázku níže pomocí zelené barvy.

Umístění a význam programovacích signálů na desce kkmulticopter

Umístění a význam programovacích signálů na starší verzi desky kkmulticopter s procesorem AtMega48PA

Rozložení pinů z obrázku není možné brát za konečné. Platí pouze pro námi použitou desku, ve které je procesor Atmel MEGA328P. Protože je ale podobných řídících desek mnoho verzí s různými procesory, měla by každému programování předcházet právě identifikace signálů. Budete mít alespoň jistotu, že je vše zapojeno správně. I když by se nemělo stát, že špatným zapojením programátoru něco pokazíte, ušetří identifikace alespoň čas při pátrání po chybách a po tom, proč to vůbec nechce programovat.

Jestli teď marně přemýšlíte o tom, jak identifikovat správné vývody procesoru, když na něm není nic napsané, nemusíte zoufat. Ke každé součástce lze většinou najít datasheet (informace o dané součástce), jehož součástí je i zapojení vývodů. Stačí proto hledat datasheet ke svému procesoru a zapojení v něm najdete. Na obrázku níže je například vidět, jak je zapojený procesor v naší desce. Červenou barvou jsou zvýrazněné ty signály, které jsou důležité pro programování (není zvýrazněno plus a mínus napájení). Červené kolečko je značka, která určuje orientaci procesoru a dává vědět, kde je první pin. Na obrázku s popisem signálů je tato značka na procesoru také červěně zvýrazněna. Ve skutečnosti nikde žádná červená barva není, na procesoru je jen prolis, který plní funkci této značky.

Význam vývodů procesoru AtMega

Po správné identifikaci signálů už stačí jen správně připojit programátor a začít programovat. Propojení je vidět na fotkách níže.

Význam skoro všech jednotlivých vodičů je na programátoru přímo napsán. Jen je třeba číst ty správné nápisy. Problém může dělat jen první a poslední pin, které jsou označeny tak, že ani jedna zkratka nijak moc nepřipomíná ty, které jsou použity u označení procesoru. To ale není problém, i k programátoru je k dispozici datasheet s ukázkami zapojení. Zhora dolů (od žlutého drátku) jsou významy vodičů následující (převedeny na zkratky použité u popisu procesoru): RESET, (prázdné místo), VCC, GND, MOSI, SCK, MISO, (nezapojuje se).

Deska kkmulticontroller propojená s programátorem Presto

Když je programátor připojen, stačí už jen nahrát program do mikroprocesoru na desce. Nejjednodušší to je přes program UP, který je k programátoru rovnou přibalený. Stačí ho spustit, v menu zvolit správnou součástku (program musí vědět s jakou věcí se má začít „bavit“), načíst program z .HEX souboru (Soubor, Otevřít…), nastavit pojistky a začít programovat. Zní a vypadá to jednoduše, ale i tady se dají najít určité zákeřnosti, které mohou vést až k tomu, že deska (procesor na ní) bude nefunkční a nepůjde ani znovu naprogramovat.

Rozhraní programu UP pro programování mikroprocesoru

Jednou z věcí, která může snahu pokazit je volba programu. Ten totiž musí být sestavený pro konkrétní procesor. Pro první otestování jsme zvolili software s označením XXcontroller KR version by Minsoo Kim ***Latest Firmware***, který je volně ke stažení na stránkách popisující kkcontroller (přímý odkaz je zde). V popisu softwaru je uvedeno, že je s naším procesorem kompatibilní. A ikdyby v popisu nebylo psáno nic, program UP by nás na nevhodnost softwaru upozornil.

Druhou, větší, zákeřností jsou pojistky procesoru. Slouží k jeho nastavení a například říkají, jestli půjde program z procesoru zpětně načíst, jestli se má použít interní zdroj hodinových impulzů, jak se budou chovat které vývody a podobně. A právě správné nastavení pojistek je důležité pro to, ať nedojde k zablokování procesoru. Hlavní věcí, která by mohla všechno pokazit je volba zdroje hodinových signálů. Pokud by jsme pomocí pojistek procesoru řekli, že si má brát hodinový signál z externího zdroje, přestal by procesor na kk desce fungovat. Žádný externí zdroj hodin totiž na ni není. Proto musí být jako zdroj zvolen interní (vnitřní) zdroj hodinových impulzů. Abychom to zkrátili, správné nastavení pojistek je na následujících obrázcích. Mezi oběma okny lze přepnout tak, že kliknete pravým myšítkem kdekoliv v okně pojistek a zvolíté „Přímá editace pojistek“. Budete buď nastavit vše postupně výběry, nebo najednou, zadáním správné hodnoty. Nakonec je třeba kliknout do tohoto pole znovu a zvolit „zapamatovat pojistky“.

Nakonec už opravdu stačí kliknout nahoře na tlačítko programovat a chvíli počkat na dokončení. Celá operace netrvá déle, jak tři vteřiny a to programátor stihne zapsaný firmware i ověřit jeho přečtením a porovnáním s originálním souborem.

Deska je takto připravena a už se na poličce doslova těší, až bude připojena k tělu modelu a vznese se i s ním do vzduchu.

Hotový rám quadkoptéry

V minulém článku jsme se jen podívali do obálky, co v ní všechno je. Dnes se pokusíme dát vše dohromady a tělo postavit. Stavba je rychlá a poměrně jednoduchá. Stačí jen do sebe zacvaknout pár dílů, dalších pár dílů sešroubovat a tělo je hotové. Možná by bylo dobré, alespoň pro pocit bezpečí, použít na spoje pár kapek lepidla. Ale s finálním lepením by bylo lepší počkat, až bude model osazen elektronikou. Jinak se taky může stát, že například bočnice budou při osazování jen zavazet.

Začneme nasazením bočnic, které máme již připravené a očištěné díky jejich vážení. Nasazují se na boční strany všech ramen a to tlustějším koncem směrem ke středu. Po jejich osazení vypadá tělo stroje jako na následujících fotografiích.

Bočnice nasazené na hlavní desce

Bočnice nasazené na hlavní desce - pohled ze spodní strany

Dále je třeba připravit krycí oblouky pro řídící desku. S těmi opět není žádný problém, protože se jen na sebe kolmo zasune jedna polovina do druhé. Předpřipravené výřezy nedovolí opačné zasunutí, takže ani zde nelze nic zkazit. Na takto připravený kříž se do spodní části každého ramene přidá krátký bílý držák, který se poté přišroubuje na hlavní desku. Postup sestavení a konečný stav po tomto dílčím kroku je na fotografiích níže.

Ochranný kříž po spojení jeho polovin

Ochranný kříž i s úchyty pro přišroubování

Ochranný kříž namontovaný na tělo

Přichycení ochranného kříže ze spodní strany rámu

Horní část rámu je tímto hotova a je na čase se přesunout na spodní polovinu, konkrétněji na nožičky a držák baterie. Nohy se skládají taky postupně, nejprve je třeba k desce přišroubovat čtyři kratší díly. Ty se z horní strany rámu přichytí pomocí matiček.

První díl nožiček

Detail uchycení prvního dílu nožiček z horní strany rámu

Předposlední krok skládání je držák baterie a zbytek nožiček. Poslední dva bílé výlisky, které se ještě nikam nehodily se použijí teď. Provléknou se jimi vždy dva delší bílé sloupky nožiček a společně s nimi se vše zašroubuje do krátkých dílů, které jsou na rámu z předchozího kroku.

Hotové nohy s držáky baterie

Nakonec už zbývají jen černé gumové návleky, které tvoří konce noh. Stačí je (klidně s použitím mírného násilí) navléct na konce noh a tělo quadkoptéry je hotovo.

Gumové návleky na nožičkách

Hotový rám quadkoptéry

Hotový rám zespodu

Druhý díl o stavbě malé quadkoptéry je u konce. Tělo je poskládané a v dalším díle se vrhneme na jeho elektrifikaci.

Více info zde:

http://blog.rcking.eu/2012/03/prace-v-praze/